Zastavte se!

Už jste to někdy od někoho slyšely? Určitě ano, ale…
Je vám mizerně, něco / všechno vás bolí, trápíte se a nevíte proč… Zajdete k terapeutovi a ten vám řekne, že problém je v nedostatečné sebelásce?
Co s tím???

Návodů existuje spousta. Mám doma plnou polici knih, na které akorát tak padá prach. Bohužel je nečtu. A tak přijde nemoc, která nás chce zastavit. Na druhé straně nemoc je vlastně dobré znamení! Když se totiž díky ní zastavíme, získáme čas, abychom se nad sebou zamyslely. I já jsem mívala často pocit, že musím neustále něco dělat. Mé dny bývaly plné povinností. Nedovolila jsem si vypnout. Argumentovala jsem sama sobě i ostatním, že na nic nemám čas. Ostatní můžeme obelhat, ale sebe nikoli!

A po čase se ozvaly bolesti zad, které se navíc stupňovaly. Nejprve jsem se je snažila ignorovat. „Ono to zase přejde“, myslela jsem si. Bohužel, beze další změny v životě nikoli!
„Samozřejmě“, jak jinak, jsem pomoc hledala u doktora – revmatologa. Víte o tom, že lékař bez pečlivého vyšetření vlastně nic nezmůže? Tím mám na mysli např. rentgen nebo CT vyšetření. Lékař prostě potřebuje viditelný důkaz o tom, že se něco děje. A pokud jej nemá, tak je pro něj člověk vlastně zdravý. Ve výsledcíh se nic nenašlo.

Zašla jsem tedy ke své obvodní doktorce na celkovou prohlídku. Ať si mne dobře proklepnou ze všech stran. Necítím se nejlépe. Jsem hodně unavená. Mé tělo tahám za sebou jen pevnou vůli. Bolesti jakoby cestují po celém těle. V zrcadle vidím čím dál tím strhanější tvář a vrásky taky přibývají nějak rychleji. Večer, místo láskyplných dotyků od manžela, tupě zírám do televize. Na nic jiného nemám energii. Hlava šrotuje na plné obrátky, ale tělo už nemá energii ty myšlenky realizovat.

„Něco se se mnou děje, tohle není normální“, říkám paní doktorce. Prošla jsem tedy základním vyšetřením. Odběr krve, EKG, kontrola moči a krve ve stolici, měření tlaku… Všechny výsledky jsou negativní, neboli v normě. A být v normě znamená být v pořádku. Vskutku? Ptám se s údivem sama sebe v duchu. Jó, možná by se přece jen něco našlo. Začínající artróza, ale na léky to ještě není. Někde mezi řádky jsem slyšela: „přiďte až se váš stav zhorší, to už budeme moct nasadit léky.“ Vyšší cholesterol, ten přichází s přibývajícími léty. „Chcete léky?“ slyším jakoby z povzdálí. „Ne, děkuji.“ odpovídám a slušně se s paní doktorkou rozloučím. Odcházím s myšlenkou, že zdravotnictví alespoň něco udělalo, když už si platím to zdravotní pojištění. Odcházím s předsevzetím, že své zdraví vezmu do vlastních rukou.

Sebeláska

Není to s ní tak jednoduché. Abychom se mohly mít víc rády, potřebujeme jít více sami k sobě. A být v klidu, abychom vůbec slyšely. Koho? Sebe sama, naše srdce neboli duši (co je vám příjemnější). Doma mi to ale moc nejde. Kolem je moc vzruchů. Nekokážu se uvolnit, když slyším nebo vidím kolem vše, co je potřeba udělat. Hlava jede na plné obrátky a já ji nedokážu vypnout. „Potřebuji vypadnout!“ křičí celé mé já.

Jsem v Marianských lázních a pláču

Na slevomatu jsem si zakoupila 5-ti denní pobyt v lázních. A světe div se – hlava je najednou prázdná. Nic se mi nechce a nic taky nemusím. Chodím na procedury, na procházky, popíjím léčivý pramen a nechávám se obsluhovat a hýčkat v restauraci.

Žijeme v době, kdy jsme stresovaní časem. Všchno máme načasované. Povinností, kterých se snažíme do 24 hodin denně vměstnat, je hodně. A tak nestíháme a ještě více nás to stresuje. To zdraví samozřejmě neprospívá a navíc, život nám utíká mezi prsty…

Co čeká na jeho konci? To každý z nás ví. Já jsem si dovolila v čase předvánočního shonu odejít na malou dovolenou. Udělala jsem něco, co se normálně nedělá. V Marianských lázních jsem stála na kolonádě, kde byly vánoční trhy. Omamné vůně Vánoc a láskyplné zvuky vánočních písní, které se řinuly z bedýnek na pódiu, mi učarovaly. Stála jsem tam, nasávala atmosféru a plakala. Být sama se sebou, to je taková nádhera. Cestou do hotelu jsem se usmívala. Samozřejmě, že jsem se na malou dcerku a manžela těšila. V baťůžku jsem měla pro ně několik malých dárečků. Ale ještě před tím, než jsem jela domů, mne čekalo několik dnů, které byly jen a jen pro mne.

Odjet sama, nebo s rodinou?

Většinou plánujeme volno či dovolenou společně s rodinou. Nezřídka se ale stane, že vlastně pocítím úlevu až po návratu z dovolené domů. Proč? Protože se vracím z ní unavená. Ve vztahu k druhým má člověk téměř vždy nějaká očekávání. Tak nějak vědomě či nevědomě očekáváme, že se děti budou slušně chovat, jíst zdravě, dodržovat pitný režim a v čase mého odpočinku nic nechtít. Nikdy tomu tak není. Děti si hledí svého a rodiče jsou tady od toho, aby jim plnili jejich přání. A tak občas dojde ke střetu.

Dámy, nevím jak je to u vás, ale já většinou všechno na dovolené organizuju a tahám tak celou rodinu na mé energii. Ostatní si možná užívají a jsou rádi, že je o ně postarané, ale já mám oči na stopkách a všechno sleduji a řídím. Organizace mám po krk. Stačí, že doma všechno organizuji a na dovolené si chci odpočinout. To není nic proti ostatním, to já mám neustále potřebu něco řešit a to mne neustále vyčerpává…

Teď jsem přesvědčená, že obzvlášť my, ženy, si zasloužíme odpočinek o samotě. Je úžasné, že si mohu občas dovolit zajet si na dovolenou k moři nebo do lázní sama. A povím vám, že je to paráda. A vám to taky doporučuji. Když uděláte něco, co je v rozporu s tzv. normalitou, vytrhne vás to z ubíjejícího stereotypu, ve kterém často uvízneme.

Myslet na sebe a dopřát si oddech (například v podobě dovolené v lázních) je jeden z mnoha projevů sebelásky.

Bolesti zad a únava jsou znaky, které nám říkají, že nosíme na svých bedrech hodně starostí. Upozorňují nás na to, že na sebe nedbáme a zapomínáme na své potřeby.

A na to žádná pilulka neexistuje.

Mějte se rádi a dopřejte si odpočinek a to, po čem vaše srdce touží.