fbpx

Vždy, když se dělaly takové ty vtípky na tchýni a tchána, jako například „Ježíšku, prosím tě, nic mi nenos, naopak, raději kdyby sis odnesl moji tchýni!“… a mnoho dalších, tak se mi to nelíbilo a nelíbí se mi to dodnes. Nicméně faktem zůstává, že rodiče jsou prostě jiná generace. Mají zkušenosti patřící do jiné doby, zvyky a přesvědčení, které si nesou od svých rodičů a taky jiné hodnoty. Jen velice zřídka se stane, že se dvě rozdílné generace shodnou. Zvlášť v některých názorech.

Štědrý den a dva volné dny jsme strávili v úzkém rodinném kruhu doma. Naše 5-letá dcerka má své jasné a konkrétní zájmy. Poníky a koně! Neustále je chce léčit nebo si s nimi povídat. Je to hezké, jen… Jsou to vesměs intelektuálně nenáročné, ale na pozornost velmi intenzivní hry, které hlavně nás, rodiče, přestávají po chvilce bavit. Možná i proto jsem souhlasila s pozváním manželových rodičů jít k nim na několik dnů na chatu. Myslela jsem si, že si babička s dědečkem budou s malou hrát.

Počasí nám nepřálo. Zima, vítr, déšť a bláto. Všichni jsme seděli na chatě. Hluk z televize překřikovala malá Terezka, babička se zoufale snažila v malé kuchyňce připravit slavnostnější jídlo a dědeček měl starost, abychom všichni měli všeho dostatek. Někdy jsem si připadala jako Mařenka s Jeníčkem, které chtěla zlá bába dobře vykrmit. Terezka si všemi možnými způsoby vydobývala pozornost, což manželovi rodiče časem začali vnímat jako zlobení. Kromě pomoci s umýváním nádobí (na chatě není myčka) jsme vlastně neměli nic moc jiného na starosti. Navenek se zdá, že jsme měli takovou tu hezkou povánoční idylku. Jak pro koho.

Lidé jsou odlišní. Každý má rád nebo oceňuje něco jiného. Pro každého je v životě důležité a podstatné něco jiného. Někdo je rád sám a někdo je naopak rád ve společnosti. Věděla jsem, že po vánocích pojedeme na chatu a byla jsem s tím smířená. Alespoň jsem si to myslela. Když se totiž blížil čas odjezdu, ocitla jsem se v návalu divných myšlenek a pocitů. „Já tam jít nechci,“ něco ve mně hlasitě křičelo. A rozum? Ten dával argumenty typu:

  • slíbila jsem to
  • co by řekli na to manželovi rodiče, kdybych tam nejela
  • nepochopili by to a mohli by se urazit
  • nedělá se to, nemůžu říct NE
  • mohla bych tím ublížit mému manželovi
  • musím tam jít, protože… blá, blá, blá…

A ještě mnoho dalších argumentů, které v mém těle vytvářely neuvěřitelný tlak. Emoce, kterých jsem byla plná, se měnily ve fyzickou bolest. Způsob, kterým se emoce alespoň trochu ventilovaly, byly slzy. A tak jsem se slzami v očích nastoupila do auta. Po několikahodinové cestě, kdy jsme dojeli na chatu, jsem svůj vnitřní hlas umlčela několika skleničkami whisky.

Nebylo to poprvé, kdy jsem svůj vnitřní hlas násilím umlčela. Znáte to taky? Kolikrát jste ve svém životě řekli ANO, i když vaše srdce nebo duše z plných sil křičela NE? Opravdu děláte v životě jen to, co chcete? Nebo děláte to, co chce nebo říká někdo jiný? Nebo něco děláte jen proto, že se to tak dělá dlouhá léta? Možná si teď říkáte „vždyť je to slušnost.“ Já si to nemyslím.

Rodiče celý život jezdili na chatu, zkrášlovali ji a pečovali o ni. Jejich nejlepší léta prožili v tzv. socializmu, kdy člověk neměl velkou možnost vycestovat. Mít v té době chatu byla docela výhoda a náš děda se v ní celkem realizuje. Ne každý se ale vzhlíží v péči o chatu a pozemek. Mne chata nebere. Chci raději cestovat a poznávat nové krajiny, lidi a zvyky. Velice ráda mám turistiku a miluji, když můžu být sama se sebou. Člověk by měl být v první řadě pravdivý sám k sobě. Asertivní a zároveň laskavý k druhým. Říct slůvko NE, nemusí být zákonitě znakem neslušnosti nebo nevychovanosti. Právě naopak. Záleží jen na tom, jak se to „NE“ řekne.

Přemýšlela jsem, jak jsem mohla na pozvání reagovat. Jak to, o čem jsem psala v řádcích výše, aplikovat do praxe. Napadlo mne tohle. Co říkáte?

„Velice si vážím vašeho pozvání. Vím, že se na chatě o nás všechny staráte vždy nejlépe, jak dovedete. Vím, že Terezku milujete a ona miluje vás a moc se na vás těší. Nicméně, delší pobyt na chatě mě moc neuspokojuje. Nejsem na to ten správný typ. Ráda vás uvidím a pobudu s vámi dva dny. Pak se vrátím domů, abych si mohla odpočinout a věnovat se taky sama sobě. Nejlépe si totiž odpočinu, když jsem sama. Miluji to a nechtěla bych tímto mým rozhodnutím ranit vaše city. Věřím, že mne chápete a děkuji vám.“

Tímto bych já byla pravdivá sama k sobě. Určitě bych se cítila lépe a nemusela bych své emoce zahánět sklenicemi whisky. A co rodiče? Pokud by tohle nepochopili, potýkali by se se svými dogmaty a přesvědčeními. Pak by to byl hlavně jejich problém, ne můj.

Nejsem odborník na psychosomatiku, ale nějak tuším, že v nepravdě vůči sobě jdeme nemocem vstříc. A to v žádném případě NECHCI. Má rada nakonec? Zkuste víc vnímat své vnitřní pocity a emoce. Co Vám říká srdce? Co chcete dělat a co nikoli? S kým se chcete stýkat? Jak chcete žít? Co je pro vás v životě nejdůležitější? Je začátek roku. Možná je to ten pravý čas položit si tyhle otázky a hledat odpovědi. Ony přijdou. Jedno z mých předsevzetí na tento rok je být vůči sobě pravdivá! Přiznávám, není to lehké, ale jsem odhodlaná do toho jít. A co vy? Napište mi jaké předsevzetí máte nebo jak vy vnímáte slůvko NE.

Close Menu